Když jsem předpár minutama pročítala komentáře na facebooku ohledně výběru řečníka na maturitní ples musím říct, že jsem ráda, že jsem nikoho nenapadla já. Já co nedokáže jít ani k tabuli při matice aby vypočítala příklad. To by prostě nešlo, ale i přes to mně napadlo pár vět, které bych i řekla kdyby jsem byla onen řečník. Tyto věty naštěstí navždy zůstanou jen větami na papíře, nikdy vyslovenými. Ty věty vám tu, ale i přes to napíšu.
"Už brzo skončí naše středoškolská leta a začneme novou etapu našeho života. Čtyři roky, dlouhý čtyři roky, někteří i více, jsme dřeli pro tuhle chvíli. Pro chvili kdy víme, že se blíží konec. Nebo aspoň v to doufáme. Někteří si tu našli přátele se kterýma budou sdílet společnou cestu i dál. A i když jsme nebyli zrovna jednotná třída, tak nyní tu stojíme jako celek. Připraveni nebo ne? To ukáže až čas. Přesto, ale věřím, že to všichni zvládneme. Společně jsme začali a společně tuto etapu také ukončíme. Vzpomínky i zkušenosti, které jsme tu získali budou navždy s náma. Navždy budeme vzpomínat na dny strávené na školní půdě, to nám nikdo vzít nemůže. Jsme ráda, že jsem ty čtyři roky života mohla strávit tady i přes to, že to nebyli nejlehčí čtyři roky, jsem za ně ráda. Nebýt nich nestojím tu dnes, taková jaká jsem teď a za to budu navždy vděčná lidem se kterýma jsem ty roky trávila. Děkuju Vám. "